Kapna v.2007

Zdá se mi to, nebo letošní roku bude opravdu bez „Letního Hitu“?

Státní podoba maturity z češtiny, kterou jsem měl původně vykonávat už já před šesti lety, je konečně na světě. Já bych dopadl na 80 %, co vy?

Takže je na světě 2.0 a já si tady nápíšu poznámky, které se budou možná někomu hodit.

Jailbreak, odblokování iPhone 2.0 na telefonech první generace

verze pro mac
verze pro windows

Problémy – nefungující Mail.app, nefungující edge a jejich řešení

http://www.pe­trmara.com/…er­zi-20.html

Vypnutí T9 na iphone

(ano vím, že iPhone nemá T9, ale lidi to budou pravděpodobně hledat takto) http://www.pe­trmara.com/…tu-ugly.html

Aplikace které by jste chtěli z appstoru – ICQ pro iphone, flickr aj.

Samozřejmě mě po přejití na verzi 2.0 chyběli některé věci, které jsem měl v předešlé verzi softwaru a nainstalované pomocí installeru. Ten bohužel v nové verzi není, ale po delším zkoumání appstoru si člověk uvědomí, že větčina věcí je už dostupná oficiálně.

AIM – aplikace pro ICQ. Jak mnozí tuší, AOL majitel AIM (AOL instant messenger) před nějakým časem koupil i síť ICQ (nebo možná jen propojil), ale zkrátka, vaše icq číslo i heslo bude fungovat a v telefonu se objeví vaše icq kontakty se kterými můžete komunikovat – Cena: FREE

Remote – Možná jedna z nejlepších aplikací co je na AppStore dostupná. Je přímo od Apple a pokud máte Maca a nejnovější iTunes nebo Apple TV, můžete iPhone (iPod touch) s tímto zařízením spárovat a pak přes wifi kompletně ovládat multimediální knihovnu – Cena: FREE

ShoZu – docela jsem si oblíbil na firmwaru 1.1.4 uploudovat fotky z telefonu přímo na flickr pomocí iFlickr. Ve firmwaru 2.0 se naštěstí objevila aplikace ShoZu. Ta dovoluje fotografie pořízené telefonem nahrávat na flickr, ale i na blogger, picassa, myspace, wordpress blog aj. – Cena: FREE

Socialware aplikace – v appstoru nejdete i verze nejznámějších komunitních serverů, facebook, ebay, myspace . Diky těmto aplikacím, budete vždy na dosah svým přátelům, aukcím nebo kapelám. – Cena: FREE

Další aplikace si popíšeme zase příště…

A jak se vlastně dostat na AppStore a nakupovat s českou kartou?

Úplně jednoduše, pravdivě se zaregistrujte, jen jako zemi (Appstore i země původu) si vyberte Polsko. Jednoduché a funguje to.

Vyšlo jako pátá a poslední část série Zuřivý „takyreportér“ David v rámci dnešního Plátku Folkových prázdnin.

Děti jsou stejně nejvyčůranější tvorové. Tím, že je rodiče přesvědčí, přemluví nebo přinutí jít s nimi na koncert, to nekončí. Odměn musí být víc než jedna. Lízátko. Turecký med. Balónek. Dva balónky. Sedm balónků. Na provázku je chytře udělaná smyčka, ale děcko to stejně chytne jen tak do ruky. Netrvá ani pět minut a provázek vyklouzne a balónek letí k nebi. Kolik takových balónků opustí areál Folkových prázdnin vrchem? Dá se to spočítat? A co je s nimi pak? Prý mají v jedné -sféře prasknout. No jo, ale to pak musí letět zase dolů. Už na vás někdy spadl kousek balónku? Našli jste gumový cár při procházce v lese? No nic, musím končit. Tak zase za rok! I s balónky.

Vyšlo jako čtvrtá část série Zuřivý „takyreportér“ David v rámci včerešího Plátku Folkových prázdnin.

Malá kaplička. Vlevo Saul, vpravo Marin. Norma spí. Těm dvěma to ale stejně nebrání odehrát plnohodnotný koncert. Protože ho Adam zpropagoval ví než dobře, je narváno až po prdelatý andělíčky. Imitace dud hraná na Martinovu kytaru se tak nese až na ulici. Mě vždycky v ten okamžik napadá, jestli Michal třeba uzavřel nějakou dohodu se sousedy, co bydlí naproti, nebo jestli jsou ti lidi tam tak tolerantní, nebo jestli to třeba naopak berou jako výhodu – vždyť kolikrát se poštěstí, aby živoucí legendy anglického folku hrály v kapličce v Náměšti? Noční koncerty jsou vždycky svým způsobem boží.

Vyšlo jako třetí část série Zuřivý „takyreportér“ David v rámci dnešního Plátku Folkových prázdnin.

Jestli si myslíte, že Kolokvium je taková „malá vysoká“, a od tý si přece chcete o prázdninách (Folkové nevyjímaje) odpočinout, tak máte skoro pravdu. Jenže přicházíte o dost. Například o setkání s těmi, jejichž příspěvky jste donedávna jen četli. Text se spojí s obličejem. Svět hudebních publicistů je polopropustný jen zdánlivě a když se zaposloucháte, uslyšíte třeba, jak Helena Bretfeldová vykládá, jak vítězství X-Factoru přála Zonygovi (bože, Zonygovi?!!! Chybí fakt jen krůček k tomu se zvednout a s opozičním názorem se zapojit do hovoru!). Přicházíte ale taky třeba o setkání s těmi, které po pár hodinách uvidíte na pódiu. A vězte, že takové setkání se dočista liší od toho odchytnout hvězdu po koncertě a nechat si podepsat cédéčko. Úplně nejvíc ale přicházíte o možnost dozvědět se něco, co jste možná doteď ani netušili. Třeba to, že už i ženy praktikují hrdelní zpěv. Janyl Jusubjan se svou přednáškou na téma „Changing Role of Women in Music of Central Asia“ to u mě včera vyhrála. P. S.: Jo, a zapojit se pak můžete i aktivně. Zpívá vaše babička lidovky? Rozvíjí a udržuje tak lokální tradice? Není nic jednoduššího než přijít na Kolokvium a něco málo o ní povykládat, ne? Tak třeba za rok.

Vyšlo jako druhá část série Zuřivý „takyreportér“ David v rámci dnešního Plátku Folkových prázdnin. Teda možná. Jestil to šéfredaktorce nepřišlo jako moc zbytečný moralizování, kteréhožto pocitu se taky tak trochu nemůžu zbavit…

Přemýšlel jsem celou noc, jak to napsat co nejkulantněji, abych nezněl jako ukřivděný moralista, schválně jsem si kvůli tomu natáhl budík o půl hodiny dřív, a nakonec jsem stejně došel k závěru, že nejlepší bude napsat to na plný pecky: nebyly by ty Folkovky ještě o chloupek lepší, kdyby se štědrosti folkovoprázdninové kuchyně dostalo na co nejvíc lidí? Ano, mám tím na mysli večerní chuťovku v podobě škvarkové pomazánky a sádla. Ne, nemám tím na mysli požadavek, aby jí dámy z kuchyně dělaly víc. A teď fakt nejde o to, že se třeba na mě konkrétně včera nedostalo, zatímco kolem pobíhali fanoušci škvarkovky, kterým na „jejich příděl“ nestačily ruce. Vlastně mě teď napadá, že už můžu končit. Co jsem chtěl říct, je možná už jasné. Stejně jako rozdíl mezi pořádnou večeří a pohoštěním. Končím.

Vyšlo jako první část série Zuřivý „takyreportér“ David v rámci dnešního Plátku Folkových prázdnin. A já slibuju, že to je moje poslední inspirace reklamou na Bonaquu. Možná…

Možná ráno smotneš brčko a během odpoledne si na zámku dáš pár piv. Pak možná před holkama a klukama z Iyasy křikneš do účastníků dílny, že jimi právě vyřčené věty znamenají, že prostě nemáme všichni jen sedět, ale trsat s nima. Pak tě ale stejně něco zabrzdí, tak se stáhneš, chvilku si zabubnuješ a za odměnu koupíš lídrovi pivo.

Možná budeš ale ten druhej typ. Co přijde a na žvásty toho prvního nereaguje a na výzvy, že by bylo dobrý se přidat ke skupině a společně s nima si zatrsat klopíš oči do země, usilovně hledáš něco v batohu nebo aspoň řešíš strašně důležitou esemesku.

Možná budeš ten třetí typ. Ten, co to buď má v sobě, nebo mu stačí lehký hec „Půjdeš, že jo?“ a na tu výzvu o trsání se zvedneš. Možná víš, že to v sobě nemáš, ale je ti to jedno, protože tě tady přece skoro nikdo nezná a protože ty se chceš něco naučit a odvázat se. Možná to trochu v sobě máš a vidíš ty dva malý kudrnáče a víš, že teď sice ne, ale protože už třetí rok tancujou to samý (byť výborně), máš stejně reálnou šanci je časem dohnat. Tancuješ do divokýho víru bubnů, dáváš do toho všechno, vůbec nejseš trapná/ej, víš, že ti to něco dává, za odměnu dostaneš úsměv od exotické krásky nebo exotického krasavce a po cestě na koncert sklížíš pomyslné metály od kolemjdoucích, co tam taky byli, i když zrovna předtím něco fakt museli najít v tom batohu.

Třetí typ lidí potřebuje Hnízdo múz nejvíc. Možná vám tohle ulehčí cestu. Bon voyage!

Ano, já i Ondra pořád vesele žijeme a pořád čím dál víc prdíme na blog. Takže co nového a jiné postřehy?

• Včera to byly dva roky, co jsem s Ivem. A? Pořád zamilovaný. Snad čím dál víc. Stěhuje se ke mně a bude to legrace, protože do malinkého pokoje, kam se už stěží vejdou moje věci, budeme muset vměstnat ještě jednu takovou várku. Řešením bude speciální policový systém, který obepne celý pokoj a jehož součástí budou třeba i věšáky na oblečení nebo stoly. Je ve stádiu výroby a já se už nemůžu dočkat.
• Prožil jsem si první dvanáctihodinovou (nedobrovolnou) směnu. Cítím se posílen i znaven. Bez emocí. /Zdeněk Borovec/
• Kdo jste mi včera na Flédě sprostě sežrali ty bramborové placky, které jsem si poctivě nakoupil, zapomněl v práci, musel pak vyzvednout po cestě na Tranzistor, aby se přes víkend nezkazily, a nestihnul zanést někam jinam, takže je pak položil na sedačku ve „fotokomoře“, zhyňte v plamenech pekelných, hříšníci!
• Všimli jste si, jak trend „Nový a lepší“ vystřídal trend „Tradiční“? Skoro všechny oplatky se ted vyrábějí ne podle vylepšené receptury, ale podle té tradiční. Retro zasáhlo i gastronomii. Jen toho mamuta si prostě už neulovíme. Ani tradičně, ani jinak.
• Fanfárové prázdniny všem, kteří je mají, a sílu v práci všem, kteří na ně už jen vzpomínají!

… jedna z mála vět, které ve filmu „Heima“ Deana DeBloise zazní. A je to tak dobře. Člověk má čas koukat a vnímat a rozjímat a kochat se a nechat se dojímat tím vším, co vidí. Tou směsí dokumentu, koncertního záznamu a artového filmu vyznačujícího se pokusem vytvořit z každého záběru pohyblivou fotografii (nebo naopak – z každé fotografie pohyblivý záběr?). Ale to už jste určitě četli, takže nic nového pod pihou.

Sigur Rós jsem měl vždycky rád. Ne že bych je nějak hltal, protože ty desky se nedají poslouchat jen tak kdykoliv. Navíc mi ne vždycky přišly úplně vyrovnané, navíc mi ne vždycky přišli úplně vyrovnaní… A to, jestli mi Birgissonův zpěv nevadí, nebo mě tahá za boltce, jsem se vlastně doteď úplně nerozhodl. Tohle všechno dokazuje moment, kdy bubeník vykládá, že Sigur Rós jsou vlastně taková veselá partička a že on sám občas dělá různé pošetilosti, a tváří se při tom, jako by mu někdo právě prokopnul hrudník.

Ale jinak jsou všichni ti -sonové a -dótirky fascinující. Zvláštní. Stejně jako Island. I jako reklama na tuhle zemi „Heima“ funguje. Zajel bych…